Aby mohlo Audi startovat v rally Skupiny B, muselo postavit také silniční verzi svého speciálu jménem Sport Quattro. Výsledkem byla ručně stavěná bestie, která zahanbila většinu tehdejších supersportů.
I když jsou dnešní rallyová auta založena na sériových modelech, nedá se říct, že by měla po technické stránce mnoho společného. Ve většině případů ani nemůžete koupit daný model s pohonem všech kol nebo s motorem o stejném objemu jako v rallyové verzi.
V osmdesátých letech to ale bylo poněkud jiné. I když se monstra, která řádila ve Skupině B, v mnohém lišila od obyčejných aut, která si kupovali „normální lidé“, musela stále mít i svoji sériovou verzi. Automobilkám však stačilo vyrobit jich 200 kusů kvůli homologaci. A tak mohly vytvářet monstra.
Jedním z nich bylo Audi Sport Quattro. Poté, co původní verze, známá jako „Ur-Quattro“ (tedy něco jako „praquattro“) předvedla svoje schopnosti na tratích rally, rozhodli se inženýři z Ingolstadtu postavit vylepšený model, který by řešil problémy s nedotáčivostí, způsobené těžkým motorem a dlouhým předním převisem. Jejich řešením bylo zkrátit auto o 32 centimetrů, ubraných z rozvoru. Vznikl tak zcela osobitý a o mnoho obratnější stroj.
Samozřejmě bylo nutné postavit také nějaká auta v silniční verzi. Proto vznikla omezená série 224 kusů modelu Sport Quattro. V tehdejší době to byl vrchol automobilové techniky. Některé části karoserie, jako kapota, blatníky nebo střecha, byly vyrobeny z Kevlaru. Motor byl pětiválec se čtyřmi ventily na válec, hliníkovým blokem a obrovským turbodmychadlem KKK. V silniční verzi podle údajů výrobce dodával výkon něco málo přes 300 koní, v závodním naladění to bylo více než 450 koňských sil.
Sport Quattro s prodávalo za horentních 203 500 německých marek – což tehdy stačilo na dvě Porsche 911 Turbo. A rozhodně to nebylo auto pro průměrného řidiče. Vzniklo proto, aby se stalo zbraní odvážných jezdců jako byla Michele Mouton. I v silniční verzi to bylo děsivé monstrum, které nebylo zrovna vhodné pro každodenní provoz.
Z přibližně 130 až 160 exemplářů Sport Quattro, které se dostaly do rukou soukromých kupců (zbytek použila automobilka pro závody) se mnoho dostalo do rukou nezávislých závodních týmů a další skončily v garážích bohatých nadšenců do rally.
Dnes je na závodech či soutěžích nepotkáte, snad s výjimkou speciálních podniků pro historické vozy. Pořád to jsou sice úctyhodně rychlá auta, ale nevyrovnají se moderním strojům, ani těm z nižší třídy WRC2 (jako je třeba naše FABIA R5). A co je možná ještě důležitější, jsou příliš cenná, než aby je stálo za to vystavovat riziku.
Třeba jako exemplář, který je momentálně na prodej v Berlíně. S nájezdem více než 71 tisíc kilometrů pravděpodobně patří k těm používanějším exemplářům svého druhu. Autotelefon na palubní desce přitom naznačuje, že jej možná dokonce někdo po jistou dobu používal jako každodenní dopravní prostředek.
Motor byl sice ve 32 tisících kilometrů vyměněn za jiný, s ocelovým blokem namísto hliníkového, ale to je u Sport Quattra poměrně obvyklé. V ostatních ohledech se vůz zdá být perfektně zachovalý, v pozoruhodně originálním stavu.
Cítit se jako Michele Mouton nebo Walter Röhrl ale není levné. Když bylo Sport Quattro nové, mohli jste si za jeho cenu koupit dvě Porsche 911 turbo. Ale byla by to špatná investice. Dnes si za 475 000 EUR, na které vás rychlé Audi přijde, můžete koupit zachovalé 911 Turbo ze stejné éry hned čtyři.
Ale je vůbec možné docenit legendu?
