Český šampionát vyhrávají bez přestávky už čtvrtým rokem, ale světový titul je pro ně novinka. Jan Kopecký a jeho navigátor Pavel Dresler se letos stali historicky první českou posádkou na českém voze, která dokázala vyhrát světový pohár WRC 2. Na stupních vítězů tak stanuli se svými týmovými kolegy Pontusem Tidemandem a jeho navigátorem Jonasem Anderssonem, a mladou nadějí týmu ŠKODA Motorsport, Kalle Rovanperou a jeho spolujezdcem Jonne Halttunenem.
O víkendu si v Petrohradě přebrali na oficiálním galavečeru FIA své ceny, což je pro nás ideální příležitost je vyzpovídat na téma letošní sezóny, minulosti i budoucnosti.
Po 17 letech za volanty závodních vozů jsi konečně mistrem světa. Jaké to je?
V letošní sezóně jsme dostali reálnou příležitost o titul ve WRC 2 bojovat. V předchozích letech jsme vlastně šanci bojovat o titul neměli. V roce 2015 byla FABIA R5 zbrusu nové auto a do mistrovství světa naskočila až v květnu. V následující sezóně nám všechny rallye nevyšly podle představ a ještě asfaltová rallye v Číně, která se nám jevila jako dobrá šance bodovat, byla zrušena. Minulý rok jsme ztratili šanci kvůli výsledkům na Korsice a v Německu a teprve letos všechno vyšlo tak, jak jsme chtěli. Vlna vítězství začala v Monte Carlu, následovalo vítězství na Korsice a po ní jsme věděli, že máme šanci vyhrát. Na Sardinii jsme dostali za úkol být nejhůř druzí. Zase jsme vyhráli. Tak to vydrželo až do Španělska, kde jsem skončil druhý za týmovým kolegou Kalle Rovanperou poté, co jsme špatně zvolili pneumatiky a na mokré trati ztratili hodně času.
Je ti 36 let, jak dlouho ještě budeš jezdit?
Závodit můžete dokud vás to baví a máte k tomu potřebné podmínky. Já samozřejmě motorsport dělám proto, že mě baví, ale důležité jsou také výsledky. Jakmile bych poznal, že na to nemám, raději závodit přestanu. Cítím, že by mě nebavilo jezdit na rallye jen proto, abych se zúčastnil. Jak dlouho to ale ještě vydrží, to nedokážu odhadnout.
V Mistrovství České Republiky jste s Pavlem vyhráli každou rallye, do které jste od začátku sezóny 2015 nastoupili. Není to už někdy trochu nuda? Nechybí vám těžší souboje?
Pro nás to nuda není, protože jako tovární tým domácí automobilky nemůžeme mít nižší cíle. Bylo by zajímavé čelit ze strany soupeřů větším výzvám, ale to už je věc těch soupeřů.
Jak velká je výhoda továrního týmu oproti soukromým?
Určitě nemáme stejné podmínky, soukromé týmy za sebou nemají továrnu s veškerými možnostmi. Naše auto je navíc jednoznačně nejlepší ve své kategorii, což potvrzuje svými výsledky. Ale třeba výkony ruského závodníka Lukjaňuka na Barum Rallye, kde se sjíždí ta nejlepší konkurence z Evropy, ukazují, že občas i v soukromých podmínkách se továrnímu týmu můžete přiblížit.
Na Barum Rally proti vám na voze Hyundai i20 R5 startoval Dani Sordó, který za korejskou značku jezdí ve WRC. Čekali jste souboj o první místo, nebo jste odhadovali, že mu budou s pomalejším autem chybět zkušenosti?
Myslím, že jeho největší handicap bylo právě to, že auto tak dobře neznal a neměl ho tak dobře naježděné jako to máme my s modelem FABIA R5. Před závodem určitě nějaké kilometry najezdil, ale patrně to nestačilo. Navíc to díky podmínkám byla jedna z nejtěžších Barumek, které jsme kdy jeli. Myslím, že nakonec předvedl solidní výkon.
Když už mluvíme o konkurenčních vozech, co si myslíte o Volkswagenu Polo R5 a o tom, co udělá s příští sezónou?
Jan Kopecký: Volkswagen už jasně ukázal, že jejich auto bude rychlé hned od začátku a že se s ním musí počítat. Nesmíme ale zapomínat, že naše auto vyvíjíme od roku 2015 a stále se ho snažíme zlepšovat. Oni nám stačili už na prvním závodě a dá se čekat, že se budou dál zlepšovat. Dobrá zpráva je, že jsme je přes to všechno ve Španělsku dokázali porazit. Pro tým ŠKODA Motorsport je to zároveň motivace zlepšovat se dál.
Jak moc podobné je Polo R5 vašemu vozu FABIA R5?
Pavel Dresler: Pokud jde o podobnost s naším vozem, je skutečně jen minimální. Volkswagen sice používá i pro Polo R5 víceméně stejný motor jako my, ale zbytek auta je úplně nový, postavený na moderní platformě MQB.
Na rallye za vámi jezdí spousta českých fanoušků. Stíháte si vůbec v ostrém tempu všímat například českých vlajek u trati?
Pavel Dresler: Já můžu zvednout hlavu jen občas na delší rovince nebo ve vracečce, ale jinak okolí moc nevnímám.
Jan Kopecký: Česká vlajka je jediná na světě a jako Češi jí samozřejmě poznáme na sto honů. Třeba když visí v německých vinicích na zídkách, tak jí nemůžeme přehlédnout.
Pavel Dresler: I když za jízdy toho moc nevidím, všímám si, že někteří fanoušci s námi jezdí opravdu poctivě. Jedna skupinka se s námi třeba fotila na každé rallye před shakedownem a byli vždycky na vyhlášení. Někteří za námi opravdu jezdí na každý závod a snaží se s námi prožít celou sezónu.
Sezóna je za vámi, co budete dělat do začátku té příští?
Volný čas je potřeba využít na relaxaci, na kterou jindy nemáme čas. Po konci sezóny je pro nás například jediná možnost, kdy vyrazit na dovolenou. V průběhu sezóny nestíháme vůbec nic a jediný čas, kdy můžeme někam odjet, je třeba v únoru.
Kterého soupeře bylo letos nejtěžší porazit?
Museli jsme porazit úplně všechny, abychom mohli vyhrát. Nejtěžší to ale samozřejmě bylo s našimi týmovými kolegy, Pontusem Tidemandem a Kalle Rovanperou.
Zastavme se na chvilku u Kalleho. Jsi dvakrát starší než on, jemu je 18 a vlastně by mohl být tvůj syn. Jaké je proti němu závodit? Je opravdu tak rychlý?
Svoji rychlost jednoznačně potvrzuje svými výsledky. Je mu sice čerstvých osmnáct, ale když s ním mluvíte, působí jako někdo se zkušenostmi třiceti nebo pětatřicetiletého jezdce. Je to asi i tím, že byl od malička vychovávaný k tomu, aby se stal mistrem světa. Uvědomuje si to a zároveň ho to, co dělá, strašně baví. Už od malička každý den sedí v závodním autě nebo na motorce. Málokdo má takovou kombinaci příležitosti, odhodlání a talentu, jako Kalle. Myslím, že je možná jediný na světě kdo má takové možnosti jako on a dokáže je využít.
Na Turecké rallye už bylo jasné, že s Pontusem Tidemandem bojujete o titul. Ty s Pavlem jste z toho vyšli vítězně. Jaké to celé bylo?
Bylo fajn, že jsme proti sobě startovali na soutěži, kterou ani jeden z nás neznal. Turecká rallye se v této podobě ještě nikdy nejela a nezná ji nikdo ze světové špičky. I když se v Turecku jezdilo už dříve, nyní se soutěž po mnohaleté pauze vrátila do zcela jiné lokace, se kterou nemá nikdo zkušenosti.
Na druhou stranu jsme již při testování před soutěží zjistili, že to v Turecku nebude jen o schopnostech, ale i o štěstí a o tom, kdo bude u řízení více přemýšlet a lépe se vyhne problémům. Rozbité, kamenité trati s sebou totiž nesly obrovské riziko poškození vozu nebo pneumatik, kterému se někdy nedalo vyhnout, ať jste se snažili sebevíc. A nakonec právě to také rozhodlo, když Pontus Tidemand kvůli defektům nedojel.
Co byl tvůj nejhorší moment v letošní sezóně? Byla to chvíle, kdy jste kvůli defektu na německé rallye ztratili vedení a propadli se až na deváté místo?
Asi ano. Bylo to o to horší, že se nám to stalo po roce na stejné rychlostní zkoušce, opět ve vojenském prostoru Panzerplatte, jen tentokrát asi o pět kilometrů dál. To byl docela frustrující pocit, stejně jako minulý rok jsme nic netrefili a nevíme, co přesně se stalo. Kolo jsme měli proražené skrz dezén, ne z boku jako kdybychom zasáhli nějakou překážku. Možná to bylo jen hrubým betonovým povrchem, kterým je Panzerplatte známá.
Abychom ale nemluvili jen o závodění. S kým trávíte víc času, s přítelkyněmi, nebo spolu navzájem?
Já to takhle radši nepočítám, ale je jasné, že spolu strávíme času opravdu hodně.
Jaké máte vztahy s ostatními posádkami v týmu? Jste spíše kamarádi nebo rivalové?
Vztahy v týmu máme přátelské. Rallye má v tomto obrovskou výhodu, že závodíte proti času, proti podmínkám a sami proti sobě. Není to jako na okruhu, kde se může stát, že do sebe vzájemně narazíte nebo se pošlete ven z trati. To určitě dobrým vztahům pomáhá.
I rallye jezdci jsou sportovci a musí dodržovat zdravou životosprávu. Může se vám i tak stát, že se po vánocích nevejdete do sedačky?
To je jednoduché, zkrátka musíte před vánoci alespoň tři kila zhubnout, abyste je potom mohli zase nabrat. Když to uděláte takhle, tak s tím nemáte žádný problém.
V kolika letech jste poprvé řídili auto? A nemyslíme teď sezení tátovi na klíně a kroucení volantem, ale opravdové řízení?
Jan Kopecký: Myslím, že mi bylo asi 11 nebo 12 let.
Pavel Dresler: U mě to bylo podobné. Jen to nebylo auto, ale traktor.
Všimli jsme si, že máš ve dveřích držák na mobilní telefon. K čemu je to vůbec při rallye dobré?
Pavel Dresler: Je to naše jediná možnost, jak komunikovat s týmem. Vysílačky – kvůli finanční náročnosti – využívají jen týmy WRC, takže na nás by, nebýt telefonů, zbyli jen holubi nebo kouřové signály. I tak samozřejmě nesmíme komunikovat v průběhu samotné rychlostní zkoušky, v tom jsou omezené i týmy WRC, které mohou nahlásit třeba závadu, ale nesmí sdílet informace se svými týmovými kolegy.
Když jezdíte civilním autem, necháváte někdy řídit přítelkyně?
Jan Kopecký: Já určitě.
Pavel: Jasně, nechávám.
Co se nejvíce zasloužilo o vaše letošní vítězství ve světovém šampionátu?
Hlavně to, že jsme od týmu ŠKODA Motorsport dostali příležitost o něj bojovat. Rozhodla naše rychlost, spolehlivost auta a také štěstí. Obrovskou roli ale samozřejmě hrálo i to, že za sebou máme tovární tým se skvělými mechaniky a inženýry.
Myslíte tedy, že jste si to štěstí už zasloužili?
Štěstí přeje připraveným. Nesmíte se na něj jen spoléhat, musíte mu jít naproti. Vždycky ale platí, že někdy ho máte více a někdy méně. V jiných sezónách jsme třeba udělali více chyb, tentokrát se nám opravdu dařilo.
Pavle, slyšeli jsme, že jsi stále ještě na škole. Co studuješ a jak se to dá sladit s rallye kariérou?
Dodělávám doktorát z aplikované mechaniky na Vysoké škole Báňské. Skloubit s rallye se to dá vcelku bez větších problémů. Jsem na škole i zaměstnaný, přednáším tam a zároveň učím. Hodí se, že máme 40 dnů dovolené, takže se to dá s rallye vždycky nějak sladit. Když musím na rallye, kolegové si za mě vezmou nějaké hodiny a já to potom odučím po návratu ze soutěže.
Jak dlouho už spolu jezdíte?
Od poslední soutěže roku 2011, což byla kyperská rallye, ale už dříve jsme spolu testovali.
Pavle, stalo se ti už někdy, že by ses s Honzou v autě bál?
Ne. Jakmile se člověk v rallyovém autě začne bát, musí skončit. Hned se to začne projevovat na čtení a na přesnosti. Začnete neustále kontrolovat jezdce a už to nikdy není dobré. Musíte k tomu ale mít respekt. Jakmile ho ztratíte, začnete si o sobě myslet příliš, získáte moc sebevědomí a začnete také dělat chyby.
Občas se člověk může leknout. Když máte hlavu skloněnou k poznámkám a zjistíte, že něco není, jak má být, můžete na chvilku znervóznět.
Která rallye letošní sezóny byla nejtěžší pro tebe jako navigátora?
Pavel Dresler: Rozhodně Korsika. To je podle mě vysoká škola spolujezdectví. Nejtěžší na ní je střídání rytmu. V jednu chvíli se jedou rychlé série zatáček, kde člověk nestíhá ani zvednout hlavu, a najednou začnou volnější pasáže, kdy je potřeba zpomalit tempo čtení. Informace nesmí nikdy přijít moc brzo, protože začátky na Korsice jsou všechny stejné a jakmile se jednou ztratíte, už nemáte šanci se „najít“. Jsou tam úseky dlouhé i 15 kilometrů s téměř identickými zatáčkami.
Dokázal bys jet poslepu, jen podle toho, co ti říká Pavel?
Jan Kopecký: Já si myslím že jo, tak do první zatáčky. Tam bych to rozbil.
Pavle, řídíš někdy R5? Někteří navigátoři jsou i schopní jezdci, jak to máš ty?
Vůbec. Nedosáhnu na pedály. Jak víte, FABIA R5, nemá posuvné sedačky a my jsme s Honzou výškově tak rozdílní, že abych mohl řídit po něm, musel bych mít dvaceticentimetrové dřeváky a nebo sedět tak, že bych z auta téměř neviděl ven. Zvládnu auto odřídit na přejezdu, ale ostrou rychlostní zkoušku bych jet nemohl.
Pavle, přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys byl radši jezdcem než navigátorem?
Pavel Dresler: Nikdy. Zastávám názor, že je lepší být výborným navigátorem než průměrným pilotem.
Jan Kopecký: On řídí auto dobře, ale ne zas tak dobře (smích).
Pavel Dresler: Někdy ale Honzu porazím na motokárách.
Jan Kopecký: To je ale tím, že jsi o tolik menší a lehčí!
Pavle, je nějaký trik, jak se naučit číst za jízdy, aniž by se člověku udělalo špatně?
Nemyslím si. To podle mě člověk musí mít vrozené, natrénovat se to nedá.
Představme si, že by FABIA R5 měla rádio a vy ho mohli na rallye poslouchat. Co by vám hrálo?
My si na přejezdech pouštíme hudbu ze Spotify do sluchátek. Většinou posloucháme klasický rock – AC/DC, Iron Maiden a podobně.
Hrajete nebo hráli jste závodní počítačové hry?
Jan Kopecký: Když jsem byl malý tak jo.
Pavel Dresler: Já ano, Richard Burns Rally jsem svého času hrál na docela vysoké úrovni.
Mohou takové hry být rallye jezdci k něčemu užitečné? Okruhoví jezdci na nich často trénují…
Jan Kopecký: Na okruzích je to něco jiného, tam se opakují stále stejné podmínky. I když se stejná rychlostní zkouška opakuje každý rok, jsou na ní pokaždé různé podmínky, ať už dané počasím nebo pořadím, ve kterém startujete.
Pavel Dresler: Možná to může pomoct úplnému začátečníkovi vytvořit si správné reakce, ale nikdy se to skutečně nepřiblíží realitě.
Co si nadělíte za vítězství v sezóně?
Vítězstvím v Turecku jsme vyhráli i pobyt na jachtě asi pro deset lidí, takže pokud to vyjde, chtěli bychom toho někdy příští rok s kamarády využít.
