NOVINKY Z RALLYpřímo do vašeho Messengeru
NOVINKY Z RALLY

O mnoha jezdcích se říká, že se závodění stalo jejich životem. Může to být jen takové klišé a může to být do značné míry pravda. O jedné osobnosti dějin motoristického sportu to ale platí doslova a do písmene.  Létající Mantovan Tazio Nuvolari si kariéru závodního jezdce zvolil již před první světovou válkou a jistě netušil, že kdykoli se pokusí, byť jen o kousek vybočit ze závodní stopy, zasáhne osud.

Chtěl se stát milujícím otcem, ale zákeřné nemoci mu vzaly oba syny. S o to větší vervou závodil. Trpěl astmatickou plicní chorobou a silnou alergií na výfukové plyny. Pro vavříny tak dojížděl k smrti vyčerpaný a na svůj typický šťastný žlutý dres a modré kalhoty vykašlával krev. Nuvolari přesto závodil. A vyhrával. Jeho niterná touha po vítězství a rychlosti byla tak silná a všeobjímající, že vyzdobila jeho životopis řadou naprosto neuvěřitelných událostí a triumfů vůle.

Tazio Giorgio Nuvolari se narodil 16. listopadu 1892 v městečku Castel d´Ario u Mantovy do rodiny spjaté s motorsportem. Jeho otec závodil na motocyklech, stejně jako strýc Giuseppe, který byl několikanásobným italským národním šampionem. Tazia adrenalinové prostředí závodů lákalo, byť evidentně koketoval i s myšlenkou stát se konstruktérem. Například dle vlastního návrhu z několika maminčiných prostěradel zhotovil inovativní padák a přirozeně se jal prototyp ihned vyzkoušet. Vylezl na střechu svého rodného domu a bez většího přemýšlení skočil.

Během následné léčby mnohočetných zlomenin (první, ale rozhodně ne poslední) se nejspíš rozhodl dát přednost poněkud bezpečnějšímu prostředí motocyklových závodů. Oficiální licenci pro závody motocyklů získal již v roce 1915, ale v rozletu jej zbrzdila první světová válka. No, zbrzdila asi není to pravé slovo… v armádě přirozeně sloužil jako řidič a propracoval se od nákladních a štábních vozů k sanitkám, kde jde o rychlost až v první řadě. S jeho výkony a rychlostí přepravy byli nadřízení velmi spokojeni až do chvíle, kdy na rozbité silnici hnal sanitní vůz plný zraněných vojáků tak rychle, že „zaparkoval“ do příkopu. Od motorizovaných jednotek byl okamžitě vyhozen s poznámkou ať „na řízení zapomene“. Nezapomněl.

Po skončení první světové války se Nuvolari věnoval rodinné tradici, závodům na motocyklech. Na dvou kolech závodil od roku 1920 do roku 1929, přičemž od roku 1921 střídal motorky se závodními vozy. V roce 1925 se stal mistrem Evropy ve třídě do 350 cm³, v téže třídě na stroji Bianchi také čtyřikrát za sebou vyhrál velkou cenu národů (1925 – 1928).

V roce 1925 upoutal Nuvolari pozornost Enza Ferrariho, jehož Alfy se v jednom ze závodů dokázal držet navzdory polovičnímu zdvihovému objemu svého vozu. Na základě tohoto obdivuhodného výkonu (a také proto, že Scuderia hledala náhradníka za Antonia Ascariho, který se zabil při VC Francie) oslovila závodní stáj Alfa Romeo Nuvolariho pro testy Alfy P2 pro Velké ceny. Vozu se zadřela převodovka a Nuvolari vyletěl skrz ostnatý drát do pole. Místo v týmu Alfy nezískal. Výsledkem však bylo několik zlomenin, rozpáraná záda a předepsaný měsíc v nemocnici. Odtamtud však Nuvolari po šesti dnech utekl, nechal se přesádrovat a na břicho si připevnit polštář tak, aby mohl sedět na motorce. Sedět na ní mohl, což o to… Na startu a během zastávek v boxech deštěm smáčené Velké ceny národů v Monze jej na stroji museli přidržovat mechanici Bianchi. Vyhrál.

Automobilové závody v druhé polovině dvacátých let byly hodnoceny poněkud jinak než dnešní šampionáty. Nejdůležitější bylo posbírat vítězství na prestižních závodech. Nuvolari v té době jezdil coby soukromník na zastaralých vozech Bugatti Tipo 35 a i přes očividný technický hendikep vyhrával (mj. Velké ceny Říma a Tripolisu). Tým tvořil společně s Achillem Varzim, kterého však začal záhy porážet. Varzi, syn bohatého obchodníka, si brzy mohl dovolit lepší techniku a přešel na Alfu P2. Z bývalých přátel se v následujících letech stali rivalové, speciálně poté, co i Nuvolari přešel k Alfě Romeo. U stáje zůstal až do roku 1937, nepočítáme-li intermezzo u Maserati v letech 1933-34, kdy se Tazio pohádal s notoricky vznětlivým Enzem Ferrarim, který závodnímu týmu Alfy šéfoval mezi lety 1929 a 39.

Rok 1930 se stal v Nuvolariho kariéře milníkem. Vyhrál RAC Tourist Trophy, odkud si kromě vavřínového věnce přivezl i šunku. Legenda praví, že jeden z jezdců smykem opustil trať a vylétl do výlohy řeznictví. Projíždějící Nuvolari údajně nezaváhal, přibrzdil, vjel na chodník a lahodnou uzeninu prostě ukradl. Zda to tak opravdu bylo se asi již nikdy nedozvíme, ale jeho povaze by to plně odpovídalo. Jak ostatně ukázal téhož roku, kdy se postavil na start nejnáročnějšího závodu planety, Mille Miglia. S blížícím se ránem a cílem v Brescii Nuvolari vedl, ale celou noc se mu nedařilo předjet týmového kolegu Varziho, který startoval před ním a k němuž se konečně přiblížil. Aby na sebe neupozornil, zhasnul světla a řítil se končící nocí italského venkova rychlostmi přes 150 km/h v podstatě naslepo. Tři kilometry před cílem v závěsu za Varzim světla své Alfy Romeo 6C1750 GS Zagato opět zapnul, předjel šokovaného Varziho, závod vyhrál a stal se zároveň prvním mužem, který závodní torturu tisíce mil po běžných silnicích dokončil s průměrnou rychlostí přes 100 km/h.

Další z úžasných historek Nuvolariho kariéry se váže k Targa Florio 1932. Tazio (pro něj netypicky) řídil jedno z nejrychlejších aut v poli. Před startem požádal Enza Ferrariho o přidělení co nejmenšího a nejlehčího mechanika – předpisy tehdy vyžadovaly, aby ve voze jel i mechanik/navigátor, jelikož závody trvaly mezi pěti a deseti hodinami. Spolujezdec po vítězném závodě vyprávěl, proč prakticky celou dobu strávil na podlaze vozu Alfa Romeo 8C 2300 Monza. „Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé, když vykřikne, skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední“.

Rok 1934 přinesl do motoristického sportu politiku. Na scéně se objevily neporazitelné stříbrné šípy týmů Mercedes-Benz a Auto Union, které financoval takřka neomezený propagandistický rozpočet NSDAP. Jediný, kdo s technicistně precizními a až obscénně výkonnými německými speciály dokázal držet krok byl Tazio Nuvolari. V Alexandrii při objíždění porouchaného vozu těžce havaroval a zlomil si nohu. Lékaři mu, jako vždy, prorokovali dlouhou rekonvalescenci. Nuvolari ale nechal svoje Maserati 6C upravit hned pro další závod tak, aby mohl všechny tři pedály ovládat jednou nohou a dojel pátý, jakkoli jeho Maserati bylo spíše podprůměrným strojem.

V roce 1935 se Tazio ucházel o místo v týmu Auto Union, ale Achile Varzi, který za něj jezdil, nezapomněl na potupu z Mille a Nuvolarimu postup zařízl. Nepochodil ani u Ferrariho. Do týmu Alfy-Romeo byl nakonec, jako legenda sportu a vzorový Ital, přijat až na přímluvu Benita Mussoliniho. Tým jej pro bedlivě sledovanou Velkou cenu Německa 1935 vybavil čtyři roky starou Alfou P3 s výkonem 265 koní, s níž se postavil na start proti stříbrným Mercedesům W25 (3990 cm3, kompresor, 375 k) za jejichž volanty seděli Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer a Auto Unionům Typ B (šestnáctiválec s kompresorem, 4950 cm3 a 375 koní) s esy jako Bernd Rosemeyer, Hans Stuck, Paul Pietsch a samozřejmě Achille Varzi. Zdálo se, že rozhodnuto je předem. Nuvolari však měl trumf v rukávu. Zatímco všichni považovali smyk za krizovou situaci, Tazio věděl, že řízený drift všech čtyř kol je nejrychlejší způsob, jak projet zatáčku. A těch je v zeleném pekle, jak se okruhu Nürburgring říká, požehnaně. Nuvolari zvítězil s rychlostním průměrem přes 120 km/h a pohlaváři nacistického Německa museli spolknout hodně hořkou pilulku.

V květnu 1936 Nuvolari havaroval v tréninku na Velkou cenu Tripolisu a poranil si pět obratlů, téměř nemohl chodit, do závodu však nastoupil a dojel pátý. Další meisterstück předvedl v téže sezóně v závodě, do něhož nastoupil proti německým šípům na dvanáctiválci Alfa Romeo 12C 36. V prvním kole zůstal stát v boxech s poruchou. Nevzdal se však, nechal si zastavit první Alfu, které jela kolem – starší osmiválec, jakkoli ho manažer přemlouval, ať počká na některý silnější, Nuvolari jen pokřikoval „Presto, presto“ a soukal se do kabiny. Vyjel na trať a vůz nepředstavitelně drtil, dojel Auto Uniony i Mecedesy a jeho žlutý trikot deptal při pohledu do zrcátek jezdce německých stájí tak mocně, že dělali chyby, havarovali. „Podíval jsem se do zrcátka a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!,“ vzpomínal Varzi.

V letech 1937–1938 zůstával Tazio u Alfy, ačkoli její vozy byly nespolehlivé a čím dál více zaostávaly za stříbrnými německými stroji. Poté, co v roce 38 vybuchla nádrž jeho Alfy a Tazio musel z vozu jedoucího více než 100 km/h vyskočit, aby si zachránil holý život, zauvažoval ošklivě popálený Maestro, že ukončí kariéru. Nakonec se ale nechal zlanařit od Auto Union, hledajícího náhradu za Bernda Rosemeyera, který se zabil při propagandistickém pokusu o překonaní rychlostního rekordu na nově postaveném Autobahnu Frankfurt-Darmstadt. Pro německou stáj vyhrál Nuvolari VC Itálie, Donignton Park a 3. září 1939, dva dny po zahájení války, i vůbec poslední předválečnou Velkou cenu v Bělehradě. Německý tým musela při odjezdu z okruhu chránit policie a Nuvolari dostal dva blahopřejné telegramy: od Hitlera za „úspěch ve skvělém německém voze“ a od Mussoliniho zdravici „italskému vítězi“.

Po válce se Nuvolari na tratě závodů vrátil. Nevyhrával již tak často, ale všem dokazoval, že navzdory svému věku a tragédiím v osobním životě nepatří do historie – s předválečným Maserati 4CL vyhrál například Velkou cenu Albi 1946. V roce 1947 v 55 letech usedl na start Mille Miglia za volant slaboučké a v podstatě nekonkurenceschopné Cisitalie 1100 cm3. Závod vedl, ale v prudkém dešti se mu 250 km před cílem do rozdělovače dostala voda, i tak ale nepolevil a skončil druhý… v cíli jej z vozu museli vynést. Zvítězil Clemente Biondetti, který Nuvolariho v cíli zabalil do přikrývky odvedl do hotelu, aby si odpočinul a na blahopřání k vítezství odvětil: „Nezvítězil jsem, pouze jsem dojel jako první. Pravým vítězem je Nuvolari, největší závodník světa!“

Na Mille Miglia 1948 vybojoval Nuvolari svůj poslední velký závodní triumf. Jakkoli nedojel do cíle, zapsal se jeho heroický výkon do historie. Cisitalia, která pro něj byla připravena a speciálně upravena se několik dní před závodem rozbila. Když už vše vypadalo beznadějně, nabídl Taziovi jeho starý přítel Enzo Ferrari dvoulitr 166 S vlastní značky. Nuvolari vyrazil na trať, jako by mu bylo 26 a ne 56 let. V Pescaře již vedl, v Římě vedl s náskokem 12 minut, v Livornu o minut 20 a ve Florencii o půl hodiny. Malé Ferrari ale jeho tempu nestačilo a začalo se doslova rozkládat. Nejprve upadl blatník, následně uletěla kapota, což dle vzpomínek mechanika Nuvolari přivítal s nadšením, řka, že „se motor bude lépe chladit“. Následně se zlomila sedačka, Tazio zastavil a od stánkaře u cesty si půjčil pytel pomerančů, na nichž seděl.

V Modeně Enzo prosil kamaráda, aby závod vzdal, viděl, že vůz se doslova rozpadá na kusy. Říkal Taziovi, že zrovna on nemusí nikomu nic dokazovat. Nuvolari odpověděl jen zamítavým gestem a pod plným plynem zmizel. V Reggio Emilia začaly vozu stávkovat brzdy a dílo zkázy dokonal ulomený nosník listového pera. Nuvolari ovšem odstoupil spektakulárně – poprosil kněze ve Villa Ospizio, zda by si mohl odpočinout v chladu kostela a mechanika poslal telefonovat se vzkazem, že odstupuje a ať mu ke kostelu přistaví vůz, že pojede domů. Ferrari po závodě Nuvolariho utěšoval, že příští rok určitě vyhraje, podle jeho vzpomínek Tazio odpověděl: „Enzo, v našem věku nám už nezbývá mnoho dní, jako byl ten dnešní. Pamatuj si to, a užívej si je naplno, dokud to jde.“

Tazio Nuvolari zemřel 11. srpna 1953 po druhé mozkové mrtvici. Na jeho pohřeb v Mantově přijelo 55 000 lidí, smuteční průvod byl přes míli dlouhý a podvozek závodního vozu s jeho rakví tlačiliAlberto Ascari, Luigi Villoresi aJuan Manuel Fangio. Za svoji kariéru vyhrál 150 závodů, včetně 24 Velkých cen, dvou vítežství v Mille Miglia, Targa Florio a RAC Tourist Trophy, zvítězil v 24hodinovce Le Mans a stal se mistrem Evropy Grad Prix. Dr. Ferdinand Porscheo něm prohlásil, že byl „největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti“.

Tato stránka používá cookies. Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.