Generace „otců zakladatelů“, která vydobyla finským jezdcům mezinárodní renomé a zasloužené místo mezi světovou špičkou rallye nezůstala bez nástupců. Štafetu „létajících Finů“ přebrala mladší generace a k prvotním severským úspěchům přidala nesčetné další vavříny. Patří k ní například čtyřnásobný mistr světa a držitel několika velmi různorodých rekordů Juha Kankkunen.
Juha Matti Pellervo Kankkunen se narodil 2. dubna 1959 a za volant, jak je na severských zasněžených pláních tradicí, usedal již jako sotva odrostlé robě. Nicméně za volant soutěžního vozu se vícebodovými pásy připoutal a první úspěchy začal získávat „až“ v devatenácti letech, v roce 1978. Se zadokolkou Ford Escort RS2000 pak sbíral zkušenosti ještě další dva roky, aby následně přesedlal na Opel Manta GT/E. S ním měl ale jak v roce 1982, tak i 83 spíše technické problémy než co jiného.
Ještě v roce 1983 se Kankkunen stihl upsat Toyotě. Nezaváhal a s Celicou TwinCam Turbo dokončil sezonu mistrovství světa na 19. místě. Se stejným vozem nastoupil i do sezón 1984 a 1985, přičemž začalo být nad slunce jasné, že mladý Fin je ukován z drahých kovů. Právě ve třetím roce u továrního týmu Toyoty vyhrál Safari Rally, domácí Kymenlaakson Ralli, dominoval i na pobřeží slonoviny a v celkovém hodnocení sezony obsadil páté místo. A to mezi takovými jmény jako Stig Blomqvist, Walter Röhl a Ari Vatanen. Na šestém místě skončil v předposlední sezóně skupiny B Henri Toivonen, jehož smrtelná nehoda s Lancií Delta S4 na Tour de Corse 1986 výraznou měrou přispěla nejen ke změně optiky nahlížení na motorsport, ale i zákazu skupiny B.
Pro svůj první mistrovský titul si Kankkunen dojel právě ještě s vozem skupiny B. Pro osudovou sezónu 1986 se stal továrním jezdcem Peugeotu a osedlal splašený speciál 205 Turbo 16 druhé evoluce. Ta byla oproti prvnímu vydání výrazně přepracována, místo upraveného sériového (!) šasi dostala dozadu trubkový rám a výkon vyšplhal k 550 koním. V autě s pohonem všech kol a hmotností lehce přes 900 kg nezajel v roce 1986 Kankkunen soutěž s horším výsledkem, než bylo páté místo (2x). Třikrát zvítězil, dvakrát dojel druhý, jednou třetí, dvakrát soutěž nedokončil a jednou byl vyloučen. Se 118 body se stal poprvé v kariéře mistrem světa. Posledním ročník skupiny B ostatně Finové zcela ovládli, když druhý skončil Markku Alén s Lancií Delta S4 a třetí Kankkunenův týmový kolega Timo Salonen.
Juha Kankkunen byl jedním z nemnoha jezdců, kteří mistrně zvládli přechod od brutálních monster skupiny B na poněkud civilizovanější vozy skupiny A. V roce 1987 startoval za tým Lancia s vozem Delta HF 4WD a opět ani jedinou soutěž nezajel na horší než páté místo, třikrát vyhrál a třikrát byl druhý. Se ziskem rovné stovky bodů si dojel pro svůj druhý titul Mistra světa a dovedl Lancii k titulu konstruktérů s výrazným náskokem před Audi, nasazujícím trochu z nouze zavalitý vůz 200 Quattro.
Rok 1988 znamenal pro Kankkunena dočasný ústup ze slávy, když s tovární Toyotou Celica GT-4 skončil po řadě technických potíží a jedné havárii celkově až na 37. místě. V klasické rallye se mu tento rok sice vůbec nedařilo, ale o to více si spravil chuť na jednom nejpopulárnějších a nejnáročnějších vytrvalostních dálkových závodů. V kategorii automobilů nedal s Peugeotem 205 T16 na slavné Rallye Dakar nikomu šanci. V témže roce mimochodem poprvé zvítězila i česká legenda: Karel Loprais opanoval kategorii kamionů s Tatrou 815.
V roce 1989 na Toyotu nezanevřel a opět s Celicou GT-4 si výrazně polepšil – na třetí místo v šampionátu celkově. Rok 1990 znamenal návrat k Lancii a třetí místo celkově s vozem Delta Integrale 16V.
O rok později již mohli jak Kankkunen, tak Lancia opět slavit. Titul Mistr světa rallye 1991 získal finský jezdec o sedm bodů před Carlosem Sainzem na Toyotě, třetí skončil taktéž s Lancií Didier Auriol. V roce 1992 si v konečném zúčtování prohodili Kannkunen a Sainz místa. Mistrem světa se stal Španěl s Toyotou, Kankkunen bral s rozdílem deseti bodů stříbro před svým týmovým kolegou do Lancie Auriolem.
V sezóně 1993 se Juha Kankkunen vrátil k Toyotě vyzkoušet, zda by spolu po předchozích zkušenostech přeci jen neuhráli titul. Na Rally Acropolis musel Kankkunen odstoupit pro poruchu motoru, ale jinak dojel všechny rallye, přičemž pětkrát si odnesl vavříny, jednou byl druhý, jednou třetí a v Monte Carlu a na Novém Zélandu pátý. Svůj čtvrtý titul mistra světa získal díky speciálu Celica Turbo 4WD a 135 bodům s více než 20bodovým odstupem na druhého Francoise Delecoura s Fordem Escort RS Turbo a 43 bodů na třetího Auriola, který také přešel k Toyotě.
U Toyoty a Celicy GT-Four zůstal Kankkunen ještě v sezonách 1994 (3. celkově), 1995 (5.) a 1996 (celkově sedmé místo).
Ani s nástupem kategorie WRC nehodlal Kankkunen ani náznakem připustit, že by snad přemýšlel o odchodu do rallyového důchodu. S Fordem Escort WRC se v roce 1997 umístil celkově na čtvrtém místě a o rok později dosáhl stejného umístění s tímtéž vozem. Rok 1999 přinesl změnu týmových barev a nový stroj Subaru Impreza S5 WRC. Ve svých čtyřiceti letech vybojoval Kankkunen opět čtvrté místo celkově. V roce 2000 si se Subaru dojel finský mistr volantu pro osmé místo v Mistrovství světa.
S vozy kategorie WRC se Juha Kankkunen objevoval na startech světových rallye až do roku 2010 a vždy se umisťoval na čelných místech v jednotlivých soutěžích, jeho posledním angažmá v Mistrovství světa byla Finská Rally v roce 2010. S Fordem Focus WRC si zde dojel pro osmé místo.
Kankunnen vždy patřil mezi absolutní světovou špičku a za svoji bohatou a dlouhou kariéru (jako tovární jezdec nastupoval bez přestávky 19 let – mezi roky 1983 a 2002) získal celkem 75 pódiových umístění a vyhrál rovných sedm stovek rychlostních zkoušek. Držel, nebo stále drží také několik rekordů, a to jak ve světě rallye, tak rekordů rychlostních. Rekordem byly ve své době jak čtyři tituly Mistra světa, tak třiadvacet vyhraných soutěží Mistrovství světa. Dodnes se nikomu nepodařilo stát se světovým šampionem se třemi značkami vozů.
V zimě 2011 se Kankkunen stal držitelem světového rychlostního rekordu v jízdě po ledě. S vozem Bentley Continental Supersports projel měřený úsek po hladině zamrzlého baltského moře oběma směry s průměrem 330,695 km/h. Sluší se ještě dodat, že rekordní Bentley byl kabriolet… protože i na promrzlé hladině moře je hlavní styl! A také, že Kankkunena ani nestačili oficiálně zapsat do knihy rekordů, neb jej o měsíc později a o necelý jeden kilometr v hodině překonalo Audi RS6.
Juha Kankkunen držel ještě jiný světový rychlostní rekord. Až do letoška byl oficiálně nejrychlejším traktoristou světa. S dvěstěpadesátikoňovým a tisícinewtonmetrovým strojem Valtra T234 jel 19. února 2015 v měřeném úseku průměrnou rychlostí 130,165 km. Rekord vydržel až do března 2018, kdy se za volant traktoru s upraveným osmiválcem Chevy Small-block posadil „The Stig“ a na trati Top Gearu rozparádil oranžové (barva ze vzorníku Lamborgini, protože „barva dělá traktor“) monstrum na 147,92 km/h. Regule však vyžadují jízdu v obou směrech a na druhou stranu se již nemluvnému anonymnímu závodníkovi tolik nedařilo. S průměrem 140,44 km/h však i tak zamířil nový zápis v Guinessově knize rekordů do Albionu. Ale třeba i tak „létajícím Finům“ zůstane – nikdo totiž zatím neví, kdo je The Stig tentokrát ?
Kankkunen byl dvakrát za svoji kariéru členem „dua Juha a Juha“, kdy mu spolujezdce dělali jeho jmenovci. Mezi lety 1986 a 1992 Juha Piironen a od roku 1997 do roku 2009 pak Juha Repo.
